Bába a Grasel 

Začátkem října, na svatého Františka, se v Dačicích konaly podzimní jar¬marky. Lidé se sešli z okolí a nakupovali zásoby na zimu. Jedna babka si to od Slavonic namířila přes les. Tou dobou řádil v kraji vyhlášený lotr Grázl (Grasel). Babka si přemýšlela o svých věcech a sem tam se jí do hlavy připletl i strach z Grázla. Aby ho tak potkala! Rozhrnulo se křoví a před ní stojí vysoký ramenatý mládenec.
„Fuj, to jsem se lekla. Už jsem myslela, že to je Grázl. To by byl se mnou ámen. Mládenče, nevyvedl byste mě z lesa? Aspoň budu mít ochránce." A než stačil Grázl cokoli říci, mlela si babka tu svou. O dceři a o sousedovic psovi a vnukovi a dědkovi a Fanynce a Máně a o všem možném. Pak stočila řeč na Grázla. Jaký je to hrozný darebák. Krade a dokonce i zabíjí lidi. Grázl se zeptal: „A už vám někdy něco udělal?"
„Ještě to tak! Stačí, co slyším od lidí. Pověsit ho na první strom. To by si zasloužil, darebák jeden." Došli na konec lesa. Babka děkovala za doprovod a Grázl povídá: „Panímámo, byla byste tak hodná a koupila mi ve městě za dva krejcary ševcovské cvoky?" „Ale to víte, že jo! Takovému slušnému člověku cokoliv." Vzala si od něj peníze a vzdálila se. Obcházela celé náměstí, u každého stánku postála, někde něco koupila a už se z věže ozývá frejunk, konec jarmarku. Obchodníci a řemeslníci bez otálení balí a lidé se líně trousí pryč.
Babka spěchala, aby byla zavčas doma. Na kraji lesa zahlédla postavu svého známého. „Tak tady máte ty cvoky, mladý pane.“ „Mockrát vám, panímámo, za ně děkuju."
A babka zase spustila tu svou meldovačku, která šla Grázlovi do jednoho ucha a vyběhla nenávratně druhým ven. Mezitím vysypal celý kornout cvoč¬ků na pařez a poctivě je vyrovnával špičkou vzhůru rovnoměrně po celém kruhu. Když byl hotov, popadl babku za ramena, vyzvedl ji a povídá do jejich vytřeštěných očí: „Tak ty budeš nadávat na Grázla? To tedy abys měla příště důvod!" A posadil ji plnou vahou na pařez a držel, aby se nemohla zvednout. Bába řičela, až se ptactvo klidilo z korun stromů. Pustil ji, udělal poklonu se slovy: „Má úcta, dámo, loučí se s vámi Grázl!" Načež zmizel ve tmě.
Babka s nářkem běžela a padala, tma netma, pařez nepařez, jáma nejáma. Z jarmarku přišla tentokrát nebývale pozdě a pro příště naději nechodila sama.
Z knihy místních pověstí Srdnatý věžník, kterou zpracoval V. Jindra - Dačice, MMGA, 1998.